Jsem Antonio Montana. Přátelé mi říkají Tony. Žil jsem na Kubě, ale Fidel to chtěl jinak. A tak jsem se ocitl v jedné z desítek lodí převážejících kubánské uprchlíky. Teď jsem v Miami. Je to krásné město, plné neomezených možností. Chvíli mi trvá, než si zde zvyknu, zezačátku není nic snadné. Naštěstí mi nechybí odhodlání, a tak svůj první úkol, vraždu komunistického vězně, hravě plním. Střílet komunisty je pro mě ta největší legrace. Nadřízení jsou štědří, záhy dostávám zelenou kartu a můj život se začíná naplňovat. Stačilo pár měsíců a jsem na vrcholu. Kokain, praní špinavých peněz, nelegální praktiky. Svět je můj.
Mafián Sosa má však jiný plán. Odmítl jsem zabít jednoho politika. Mohu snad za to, že měl s sebou rodinu? Nejsem vrah dětí. Tohle ale Sosa nikdy nepochopí. Můj sen se hroutí. Nořím svoji hlavu do kokainu (doslova). Všechno bude dobrý, to zvládnu. Někdo přelézá oplocení, padají první výstřely, moje ochranka se nemůže ubránit přílivu lidských vln Sosovy armády. Ale já to zvládnu. Já jsem přece Tony Montana – kdo je víc?
Má mise je jasná. Ve třech částech rozdělených do patnácti misí se musím za každou cenu ubránit mafiánským vetřelcům. Můžu si vybrat mezi rozdělením obrazovky na sektory nebo klasickým mířením. Volím sektory. Pro začátek si zapnu mřížku, abych se mohl líp strefovat. Zvuk z mé M16 s podvěsným granátometem zní úžasně, avšak celou hru to neuvěřitelně zpomaluje, proto raději zapínám akční melodii. Ano, hudba, to je moje. V tutoriálu se s puškou naučím zacházet. Dozvím se, že nepřátelé trefuji pomocí kláves 1-9 (něco podobného jsem jednou hrál na svém mobilu, jmenovalo se to Time Crisis Elite), zatímco s nulou se schovávám před střelami těch parchantů. V úkrytu navíc automaticky přebíjím a vypadá to opravdu parádně!
Nepřátel je pořád víc a víc. Alespoň nejsou všichni stejní a mají i jinou výzbroj. Snažím se do nich střílet, až když nabíjí svoji zbraň, což poznám podle modrého proužku nad jejich hlavami. Sakra, teď po mně jeden z nich hodil granát! Budu si muset dávat větší pozor, tohle můj kryt nemusí vydržet. Granáty bude nejlepší sestřelovat za letu, exploze s sebou do pekla vezme i pár Sosových mužů. To samé platí i pro RPG. Mí protivníci ale netušili, proti komu jdou. Mám také pár trumfů v rukávu. Občas z některého z těch chlapíků vypadne bonus, který stačí trefit a je můj. A tak můžu použít neprůstřelnou vestu (zachytí 10 střel), tři granáty do mého miláčka (say hello to my little friends), amok (silnější střely), neomezené střelivo, hvězdu (přidá mi skóre), zdraví či výbušninu (exploduje a zničí vše kolem sebe).
Boje jsou neúprosné. Probíhají v mé nádherné vile, venku a také v mé zahradě. Lokace jsou pečlivě vymodelovány, vše s citem pro detail. Bodejť by ne, radši nepíšu, kolik peněz mě tento přepych stál. Prostředí je do značné části zničitelné, hlavně tedy můj úkryt. Docházející zdraví se projeví děrami po kulkách na mém displeji. I když se smrt neúprosně blíží, vím, že to není konec. Cestou totiž sbírám několik ocenění. Když je nestihnu posbírat, můžu se vrátit a zkusit to ještě jednou. To samé platí i o nasbíraném skóre z kupících se mrtvol mých nepřátel. Konečně jsem na konci svých sil. Dostávám poslední kulky. Tony odchází. Padám do fontány v předsíni, stejně tak jako hasne záře mé slávy.
Jak jsem se již zmínil, ani po mé smrti není všemu konec. Několikrát se vrátím, abych posbíral všechna ocenění nebo vylepšil své skóre a překonal tak sám sebe. Poté ve stylovém menu volím možnost boje o přežití, kde si vyberu místo (vila, venek, zahrada) a pak už jenom kosím nabíhající nepřátele až do svého dalšího skonání a snažím se u toho nasbírat co nejvíce bodů. Tony Montana se přece nesmí nechat zahanbit! A pocit, že jsem ukázal hře, jakou je Time Crisis Elite, kdo je tu pánem, mě u srdíčka hřeje o to víc. Počkat, já jsem vlastně už dávno mrtvý…
Pro přidání komentáře je nutné se přihlásit. Pokud nemáte účet můžete se zaregistrovat.
Zatím žádný komentář